RUSSIAN CIRCLES v Praze? Ano! Neuvěřitelné se stalo skutečností. Dvě americké veličiny alternativní tvrděkytarové scény nám v rámci eurotour zavítaly i do matičky všech měst, aby poskytly výpověď o stavu zaoceánských hudebních pochutin. RUSSIAN CIRCLES, kteří byli pro mě hlavním tahounem, přepsali v nedávné době pravidla křížení instrumentálního post-rocku se sludge corovými a post-hardcorovými prvky a jejich ryze instrumentální, ale plnohodnotná porce z posledních dvou alb jednoznačně slibovala nekonvenční prožitek. Vedle nich tu jsou i rozbouření pohrobci punkové seattleovské scény - energičtí rozervanci THESE ARMS ARE SNAKES, kteří byli ke shlédnutí jako jeden z hlavních hřebů programu na loňském Fluff festu. O krátký úvod se pak postarala belgická formace MAUDLIN.

Začínající MAUDLIN rozhodně neměli lehkou pozici. Jejich produkce byla stavěna na temných post-hardcore-rockových základech, vedle hlubokého hrubého křiku, představujícího hlavní vokál, kapela s dvoukytarovým motorem disponovala i melodickým zpěvem a vedlejšími backing vokály, které tu a tam doplňoval klávesák. Celé jejich vystoupení, jako by bylo rozděleno na dvě části. Po živelném úvodu, kdy vokalista Davy De Schrooder chytal balanc na odposleších a běhal v uvolněném půlkruhu před pódiem, kde se osměloval chytat postávající pod krkem a řvát jim do tváře své texty, přišel na řadu delší vyklidněný instrumentální opus, při kterém se Schrooder uchýlil k druhému syntezátoru. S touto poslední skladbou, která trvala téměř třetinu setu, jako by kapela ztratila veškerý svůj šarm a půvab, který doteď nabírala. Nadelayované cinkání a poněkud rozvleklé aranže nedokázaly nabídnout tak rozlehlý nákladní prostor pro emoční náklad, jaký by byl zapotřebí pro potřebné zapůsobení. MAUDLIN tak bohužel svým závěrem zametli poměrně dobrý počáteční dojem pod koberec.

Dalšími v pořadí jsou ruští kolesáři a dav před scénou začíná neprodyšně houstnout. Je více než zřejmé, na koho sem lidé dnes ponejvíce přišli, neboť ani poslední hrající THESE ARMS ARE SNAKES tak těsno u pódia neměli. Počátek setu chicagských se utápí ve tmě, kterou přeřízne až světelná záře nasměrovaná od bubeníka Dava Turncrantza do lidí. Z celého tria jsou díky tomuto efektu viděl leckdy pouze siluety v oparu ze syntetické mlhy. Ambientní kytarovou plochu na počátku začíná rozsekávat až Turncrantzova bicí souprava, aby uvedla počátek setu skládající se z nového materiálu z aktuální desky „Station“, která je živě o poznání tvrdší a těžkotonážnější než kusy z předchozího kotouče „Enter“. Musím dodat, že jsem byl překvapen i z celkového zvuku, byť studiová tvorba působí poměrně uhlazeně, živě není zvuk RUSSIAN CIRCLES ani náhodou nějakým nadýchaným hodným beránkem. Ač pouze ve trojici, měli chicagští v některých pasážích neuvěřitelně hutný zvuk, svůj nezanedbatelný podíl na tom měla i často zbustrovaná baskytara Briana Cooka z THESE ARMS ARE SNAKES, který v RUSSIAN CIRCES hostuje po odchodu Colina DeKuipera. Kytarista Mike Sullivan veškeré zdvojené kytary hrál živě do smyček, ze kterých právě nahraný motiv pouštěl, jeho práci bylo radost sledovat. Často působil jako řemeslnický mistr, který jednotlivé tóny pečlivě s hravostí sobě vlastní láskyplně vytváří a to rozhodně nejen trsátkem před snímačem a levou rukou na hmatníku. Jeho ruce neustále poupravovaly nastavení potenciometrů na kytaře, efekty na zemi, třásly s kytarou… Největší úspěch u publika, v setu, který se omezil na pouhé hraní hudby, bez jediného proslovu, pobízení nebo hecování, pak jednoznačně sklidila titulní devítiminutovka „Carpe“ z minulého alba „Enter“.

THESE ARMS ARE SNAKES se sympaticky švihnutým vokalistou Stevem v popředí představují naživo přímou srážku některých pattonových projektů s RAGE AGAINST THE MACHINE na post-hardcorové dálnici. Agresivně štěkající Steve Snere má při koncertních akcích k bouřlivákovi Zackovi de la Rocha i hlasově často velmi blízko. Místy zefektovaný vokál, bzučící klávesky a přímočaře hnětající skladby žene kupředu rozjetá instrumentální mašina, která v sobě nese hudební efektivitu, energickou výživnost a v popředí nelítostný blázen, který se každou chvíli na pódiu škrtí, pobíhá jak střelený a nejraději by jistě lezl i po stropu. V koloritu celého večera však v mých očích na plné čáře vítězí Chicago nad Seattlem.